Prvňáčci s několika kamarády ze čtvrté třídy se vydali na Den dětí zjistit, jestli dokážou přespat jen tak v lese. Vydali jsme se vlakem a autobusem do Malé Chuchle a odtud stoupali vzhůru až k malé ZOO s lesními zvířaty. Na úvod jsme se seznámili s jelení rodinkou a mohli ji nakrmit zelenými listy přímo z ruky. Potom jsme se sešli u ohniště a Samův tatínek nám přivezl spacáky a karimatky. Po krátkém seznámení jsme si zahráli hru Netopýr a můry. Je to obdoba hry Na slepou bábu. Po opečení vuřtů, chleba i jablíček jsme čekali na šero. Aby nám čas lépe utíkal, tak jsme si zpívali. Když se sluníčko začalo blížit k západu, dostali jsme všichni šátek na oči a celá skupina, držící se za ruce, se vydala ven k blízkému plotu. Tady započala naše sólová pouť. Měli jsme se přidržovat ohrady a poznávat jinými smysly než zrakem, co se nám připlete do cesty.
Všechny trochu vyděsilo, co nás asi čeká, když první Alenka začala křičet a odmítala jít dál, minutu po ní šla další dívka a situace se opakovala…..Byli jsme pěkně napjatí a nervózní, ač jsme slyšeli konejšivý hlas paní učitelky a tušili, že se nám nic zlého nemůže stát. Byla to stezka odvahy a jen málokdo byl tak statečný, že tiše ohmatával, co na cestě potkal. Většině z nás se chtělo utéct a asistenti nás přiváděli zpátky. Když jsme došli na konec všichni, mohli jsme si sundat šátky a nikomu se nechtělo zpátky k plotu. Až po nějaké chvíli jsme si dokázali pohladit kožešiny, které nás tolik vyděsily. Najednou nám bylo příjemné pomazlit se s liškou nebo norkem, zasmáli jsme se ruce pana instruktora, která po nás chňapala, posíleni zbytky světla jsme se dokázali dotknout čelisti a rohů muflona a dalších věcí, které na plotě visely.
Na větší tmu jsme už dlouho čekat nemuseli. Hru Oči zvířat jsme si zahráli s baterkou. Svítili jsme na lesknoucí se oči a ve skupinkách je „lovili“ tím, že si zapamatujeme jejich názvy. Natálka nás ohromila, když na konci dokázala odříkat všechna zvířata i s jejich pořadím. A nejen večer, ale seznam zopakovala bez zaváhání i ráno. Na závěrečnou bojovku ztichlým lesem bez baterky se chtělo už jen málo komu. Kluci byli ochotni jít i s děvčaty, že je budou „ochraňovat“, jen aby nemuseli sami. Největší statečnost projevil Janek, který šel poslední a úplně sám.
Nastal čas, kdy jsme se měli rozejít ulehnout do spacáků. Jedna malá skupinky bránila základnu v lesní chatě, největší skupinka spala venku pod otevřeným stanem a ti nejstatečnější vyrazili do volného lesa i s paní učitelkou spát přímo pod stromy. Šumění a zvuky lesa nám zpočátku nedalo usnout. Ale protože jsme byli náročnou cestou i programem značně utrmáceni, tak jsme nakonec všichni usnuli. Někdo vnímal, že přes nás v noci skákali zajíci, my ostatní jsme se probudili až zpěvem ptáků a brzkým halekáním našich spolužáků.
Ráno přijel pro naše spacáky tatínek a přivezl nám teplý čaj i neuvěřitelné palačinky a buchty od maminek. Moc jsme si pochutnali. Ještě jsme si prohlédli výběhy se zvířátky, pohoupali se a proběhli v lese a už jsme se posilněni vydali na cestu zpět. Vyzkoušeli jsme si naši odvahu a také důležitost jednotlivých smyslů pro zvířata i pro lidi. Pro všechny z nás to byl nezapomenutelný zážitek. Dokonce i pro rodiče, kteří doma padnoucí, už po obědě spící děti nepoznávali, a měli nečekaně klidné odpoledne. Foto z výletu zde.
Ludmila Chroustová