Křestní jméno je první slovo, které člověk jako dítě rozeznává. Jak roste, jde jméno s ním a doprovází jej celý život. Ke jménu získáváme citový vztah.
„Ještě není nový člověk na světě a už pro něj hledají jméno. To platí dnes, jako to platilo dříve. V tradiční kultuře byl výběr ovlivněn mnoha okolnostmi, které měly hlubokou symboliku. Teprve jménem se dítě stává člověkem a tím, jak jej okolí oslovuje, nachází odezvu i sebe sama.
Naše lidová slovesnost bohatě rozhojnila schopnost češtiny tvořit zdrobněliny, ale také slova hanlivá. V obou se skrývá cit. Kolik lásky obsahuje oslovení Aničko, Ančičko, Anduličko….! A co že se skrývá za zvoláním Andulo, Ančo, či dokonce Ančisko! V dětském folkloru nacházíme všechny tyto polohy. Jimi si děti vyjadřují přátelství, lásku, jimi se škádlí.“ Alena Schauerová
Novorozeněti se obyčejně dávalo jméno po kmotru nebo kmotře, také po otci či matce.
Slavit jmeniny je naším národním zvykem. V kalendářích cizích zemí se křestní jména obvykle neuvádějí. V mnoha západoevropských zemích je zvykem slavit jen narozeniny, nikoliv jmeniny.
Ve 2.B jsme připravili projekt Jméno. Děti měly zjistit, po kom získaly svoje jméno, jestli po někom z rodiny nebo po nějaké osobnosti, či se rodičům jen líbilo. Také uvedly různé podoby jména, které mají rády nebo se jim nelíbí. Někdo našel i básničky a škádlivky ke jménu.
Při prezentování byly děti soustředěné, zajímalo je vše, co připravili ostatní . Potom udělovaly body jednotlivým projektům. Dokázaly pochválit spolužáky za pěkný přednes, obrázky i upozornit na nedostatky. Všichni se shodli, že je příprava na projektu bavila a zajímalo je i představení kamarádů.
Na závěr jsme si poslechli rozhlasovou pohádku Smrt kmotřička.
„Každé jméno je krásné, když se hezky řekne.“
Fotografie z projektu naleznete zde
Ludmila Chroustová