To je krásný název! Název čeho? Divadelního představení! Nemohli jsme se dočkat, až pojedeme. Ve škole jsme si trasu výletu pečlivě zaznamenali. Nejdříve jsme zakreslili budovu našeho vlakového nádraží, označili jsme ji písmenem Ř, pak koleje, někteří vlak až do zastávky, kterou jsme zkráceně pojmenovali Smích, pak schody jezdící, chodící ,podzemní vlak, který jede dokonce pod vodou, botky, a pak velké srdce a vněm M –Minor. To byl náš cíl. Výletní ráno začalo tím, že jsme se oblékli do slavnostního, maminky nám opatřily i pěkné nové svítící vestičky, to abychom se neztratili. Sraz jsme měli na nádraží, tam jsme se seznámili spaní asistentkou Martinou Bartákovou, která s námi na výlet jela také. Paní učitelka byla spokojená a usměvavá přibližně do 7:50, to nám totiž do odjezdu vlaku zbývaly 2 minuty a v kompletní sestavě chyběla stále Natálka. Jenže Naty chodí na atletiku, takže vlak rychlým sprintem doběhla, a to dokonce ještě když stál. Uff. Ve vlaku si s námi jedna paní hezky povídala a říkala, že jsme tedy fakt hodní a šikovní. Paní učitelka zase říkala, že takové trpělivé lidi bychom potřebovali ve škole, milá a usměvavá paní odpověděla, že by to vydržela jen chvíli. Ale to už jsme vystupovali na stanici, které odteďka jinak než Smích, říkat nebudeme. Vyzkoušeli jsme si jezdící schody, které někteří ustáli jen tak tak. Ale to chce cvik, jako všechno, jak nám říká paní učitelka. V širokých chodbách stanice metra jsme si prohlíželi velké reklamní tabule. Někteří z nás je zkoumali a chtěli je spustit dotykem, ale asi byly rozbité, protože na dotyk nefungovaly. Isabelce to ale nevadilo, v jedné z nich se viděla jako v zrcadle a významně pronesla-zdravím tě mé druhé já, měj se dobře –a byla spokojená. Z metra jsme vystoupali na Karlovo náměstí a rozhlíželi jsme se kolem dokola. Hledali jsme očima vysokou věž. Našli jsme ji raz, dva. Ta věž je totiž Novoměstská radnice a je skoro naproti divadlu Minor. Prošli jsme parkem, prohlédli jsme si památný strom platan javorolistý, a pak nám paní učitelka řekla, ať si vyzkoušíme, jak se sedí na lavičkách v parku v Praze. Náramně. Viz foto. Než jsme se nadáli, byli jsme v divadle. Vypochodovali jsme po schodech na Malou scénu, usadili se u stolečků, dali si svačinku, zazpívali Rozárce k narozeninám, a pak už to začalo. Představení bylo legrační a krásné. Přestože se vněm nemluvilo, ale vše se vyjadřovalo pohybem, rozuměli jsme mu. Poznali jsme vzduch, oheň, vodu, rostliny, plno zvířat a také lásku. Při představení hrála hudba, která se nám moc líbila .Vždyť jsme také vydatně poděkovali potleskem. Cestou zpět šli proti nám pánové od policie, kteří měli stejné oblečení jako naše vestičky a kteří se na nás pěkně usmívali . Paní učitelka je zastavila a požádala, jestli by nám nezajistili bezpečné přecházení na přechodech. To se nám to přecházelo. Na nádraží Smích jsme chvíli čekali na vlak. Kluci začali honit holuby. Jenže aby je mohli chytit, tak museli začít lítat taky, ale to jim paní učitelka neschválila, protože lítat na peróně není moc bezpečné, a tak jsme namísto toho začali zpívat jednu z našich oblíbených písniček o lišce, která studuje matematiku! Zazpívali jsme všem lidem, kteří stáli kolem. Zpíváním se nám dokonce podařilo přivolat vlak. Nastoupili jsme a uháněli zpět do Řevnic. Koukej, svět! To je tedy fakt prima název. Foto
Zdraví Vás Jana Barnová a všichni školáčci z I. B